Úvod

Termín :17.7. – 21.7.2008
Účast : Honza, Petra, Petr, Jana, Dana, Martin
Ubytování : apartmán v údolí, nahoře v chatách a „na regálu“

Úvod
Akci chystal Honza původně pro 4 lidi, my jsme se o ní dozvěděli zhruba 3 dni před odjezdem v okamžiku, kdy sháněl ferátové sety. Nakonec místo setů sehnal dva (věřím, že platné) účastníky zájezdu a sety musel půjčit v Hudy. Pro nás byly Julské alpy vždycky výzva, navíc se nám zamlouvala účast na akci, kde nebudeme v roli organizátora. Termín i rozsah nám vyhovoval, po lezení po horách se nám už trochu stýskalo, o odjezdu bylo rozhodnuto téměř okamžitě. Jak se později ukázalo, při výstupech se výborně uplatnila letošní poctivá cyklistická příprava.

Čtvrtek

Odjezd 12.00 plánovaný, 14.00 druhá verze, 15.00 třetí verze, 16.30 skutečnost.
Nakonec vyráží dvě auta od koupaliště Michal u Sokolova. Na silnici se zdravíme se známimi Honzou a Petrou, méně známými Petrem a Janou a vyrážíme směr Pomezí, Mnichov, Vilach. Místy déšť, v závěru tma + déšť. Ideální kombinace pro jízdu ve dvou. Vzhledem k tomu, že v našem autě se momentálně nechází žádná mezinárodní mapa a tušíme jen matně, kam jedeme, snažím se držet světel před sebou. To se nám daří víceméně náhodou, neb jedeme celkem rychle a koncová světla oktávky se ničím neliší od stovek ostatních světel. V podstatě jen v tunelech se orientujeme, zda nejedeme za někým jiným a odhadujeme u kterého moře skončíme. Závěrečný výjezd na Vršič velké dobrodružství, zatáčky číslované, včetně údaje o nadmořské výšce. Končí snad na kótě 1650, a k velkému úžasu Dany ještě jednou to samé dolu. Zamluvený apartmán v Treně nachází Honza celkem spolehlivě kolem 24 hod, kupodivu nás ještě někdo čeká. Ubytování velice příjemné, bez nejmenších problémů jsme se složili do dvou apartmánů a bez dlouhých diskuzí zahájili noční odpočinek před zítřejším nástupem.

Pátek

Obloha slibovala příjemný den, ohlášený déšť se odehrál včera v noci, tak rychle nasnídat a zabalit. Zde nastává kámen úrazu. Něco málo chybí (větrovka), ale hlavně spusta věcí přebývá. Již poněkolikáte se snažíme věci zbalit tak, aby se vešlo všechno a batoh nevážil dvacet kilo. Situaci trochu komplikuje fakt, že nahoře je avizován nedostatek pitné vody, tak máme snahu brát i nějakou vodu s sebou. Nakonec necháváme dole asi polovinu jídla, dvě třetiny oblečení a vodu odhaduju tak 3 litry na osobu. Neustále porovnáváme váhu ostatních batohů, děvčata na tom jsou váhově podstatně lépe, zas mají trochu horší konstrukce svých baťůžků. Zdánlivě nejlehčí Petrův batoh nakonec také dospěl do standardní váhy odhadem 16 kg. Na recepci ještě drobné zdržení při placení, kde Honza vyreklamoval snad 20 E, které se mi platit nechtělo. Pro ulehčení nástupu jsme se autem přiblížili na lesní parkoviště a po několika fotkách nasadili batohy a odhodlaně začali stoupat, někdy kolem 11 hodiny. Výškové údaje byly nekompromisní – Dolina Zadnica 650 mnm, Tržaška koča 2200. Naštěstí Honza po loňských zkušenostech vybral pro nástup hodně pohodovou starou vojenskou cestu, tak výška celkem příjemně přibývala. Počasí nádherné, ideální pro nástup. Cesta je vedená poměrně strmou stěnou, která odspodu vypadá celkem celistvě a těžko by tu člověk nějakou cestu hledal. Jak přibývá výška, ubývá vegetace, voda už jen ve formě vlhké skály nad cestou, chatu v sedle spíše tušíme než vidíme. Nakonec dorážíme celkem v pohodě včetně vína, které cestovalo převážně v ruce a včetně dalších neuvěřtelných záležitostí, které v následujích dnech vytahoval z batohu především Petr. Chata nás vítala celkem příjemně, pantofle na přezutí překvapily příjemně, totální nedostatek jakékoliv vody už méně. Na tuto situaci jsme ale byli připraveni. Při troše štěstí šlo nakapat v umyvadle ve vstupu i nějakou vodu do ešusu na polévku. Kluci celkem brilatně německy a trochu lámaně anglicky vyřešili problém, že bylo domluveno spaní pro čtyři a najednou nás bylo šest. Dostali jsme nádhernou komůrku šíře postel + metr a délky šest postelí + 0,5 metru. Někde ve třetí půdě. Navíc dvě střešní okna a jedno ve stěně, průměrná výška místnosti tak 150 cm. K tomu deky, povlečení, polštáře, po celodenní tůře prostě nádhera. Další pokoje se nacházely zcela neochopiteně ještě nad námi. Údajně se v této skromné horské chatě nachází přes sto postelí, některé údaje hovoří i o 150. Společenská místnost včetně baru byla celkem v pohodě, čaje za 1,8 E řešil převážně Petr. Toalety nášlapné suché M+Ž venku za chalupou, umývárna viz zmíněné umyvadlo. Po večeři se někdo pokoušel o hygienu, někdo se mazal koňskou mastí, každopádně noc byla příjemná.

Sobota

Ráno slunečné, počasí slibovalo, že vydrží, snídaně částečně z vlastních zásob. V plánu byl vrchol Triglavu přes stará kasárna, lehkou zajištěnou cestou na vrchol , zpátky hřebenovou ferátkou. Vyrazili jsme snad v devět, od chaty pohodové stoupání, veškerou bagáž jsme zanechali na policích v chatě, hlavní zátěž byly ferátové sety a slušivé přilbičky, které si
svědomitější z nás dovlekli až sem. Vrcholová partie Triglavu byla brzy celkem zřetelně vidět a slibovala slušný lezecký zážitek. Kasárna a především plošina před nimi skýtala nádherné pohledy na protější kopce. Na suťovisku pod stěnou se mírně ochladilo, na chvíli se schovalo slunce a to zřejmě spolu s několika ocelovými trny zajišťujícími krátký svislý nástup zapříčinilo, že nás opustila Jana a její šerpa Petr. Ostatní se více či méně úspěšně pokoušeli dostat do úvazků, což se nakonec i podařilo a srdnatě se pustili do stěny. Nakonec se ukázalo, že cesta byla sice zajištěná, ale natolik snadná, že jištění místy více překáželo, než pomáhalo. Mírně exponovaný byl pouze ten nástup a pak asi jedno či dvě místa. Výška rychle přibývala, mraky postupně odkrývaly další a další nádherné pohledy, až nakonec se odkryl i samotný vrchol s Aljažev stolpem. Zajímavá ocelová stavbička, údajně využitelná jako faradeyova klec v případě bouřky na vrcholu /nepředstavitelné/. Nás naštěstí žádna bouřka nečekala, tak jsme se věnovali focení. Fronta na fotku na vrcholu, razítkovací samoobsluha, lehká svačina, zase foto, pokec s dalšími vrchaři z Čech. Zpáteční cestu operativně změnil Honza, hřebenovka byla z časových důvodů vyuštěna. Sestoupili jsme po stejné trase, za suťoviskem jsme šli nejkratší cestou k chatě. V plánu byl ještě přesun na Zasavskou koču a navíc nám chyběl Petr s Janou. V chatě jsme vyzvedli bagáž, opět lehce přebalili a už jsme zase v plné polní. Cesta vedla mírně vzhůru, příjemným traverzem, který se v závěru lehce zvedl až do sedla. Zde nám zachránil život a dobrou náladu Petrův hlavní trumf v podobě litrové láhve Jegermaistra, kterého dovlekl až sem. Opět skvělé výhledy, dramatická obloha, cesta příjemně klesala až k Triglavským jezírkům. U Posledního už jsme neodolali a smočili svá zmožená těla (a hlavně nohy). Teplota vody ani blízkost čumilů nezabránila nejodvážnějším udělat i pár temp. Sluníčko příjemně hřálo, chata nadohled, v tomto okamžiku nikoho nepadlo, že právě teď se možná zpečeťuje náš osud, pokud jde o příští noc. Když jsme nakonec stanuli u barového a zároveň recepčního pultu, i přes jazykovou bariéru jsme pochopili, že postele už nejsou. Když jsme se pídili, kde nás tedy ubytují, ukázal s úsměvem ve tváři na stoly v jídelně. Zbytek dne jsme si užívali, neb chata byla na neskutečně krásném místě, výhledy na všechny strany, voda v libovolném množství z kohoutku pod chatou, sluníčko. Náladu drobně kazila snad jen myšlenka na nastávající noc, a vylepšoval Petrův štrůdl, který objednal pro všechny. Podle pantoflí jsme tipovali, kdo má postel a kdo bude bivakovat s námi v jídelně. Neustále přicházeli další a další a nebylo pochyb, že se nemůžeme vejít. Postupem večera se sál spíše plnil, než že by se vyprazdňoval, chyběla místa na sezení, natož na ležení. V 22.00 nastal dlouho očekávaný okamžik, bydlící opustili sál, bezdomovci zahájilo boj o místo vleže. Personál tuto situaci viditelně neřešil poprvé, lavice šly k sobě na jedné straně cimry, na druhé zase stoly. Lavice obsadila naše skupinka, stoly nějací postarší, mírně ovínělí rovněž slované a zbytek polehal různě po zemi, kde bylo místo. K naší velké radosti začal přinášet personál hromady dek, které jsme vrstvili především pod sebe. V boji o deky jsem stačil pořídit i nějaké fotky. Přišla řada i na povlečení, které jsme si s Danou speciálně pro tuto příležitost nesli s sebou. Co víc si člověk může přát. Příjemnou noc kalila jen skupinka na stolech, jejichž vychování mělo drobné vady na kráse a celkem vydatně celou noc chrápali. Někdo z nás zamhouřil oko nad ránem, někdo ani to ne. Každy bojoval sám za sebe, někdo s toaletním papírem v uších někdo trpěl tiše, někdo hlasitě. Honzovi se podle jeho vlastních slov podařilo usnout těsně nad ránem, načež ho během chvilky probudilo vlastní chrápání.

Neděle

Budíček byl velice časný, tuším v sedm hodin. Noclehárna se přeměnila na jídelnu během pěti minut. Naše mátožné postavy se marně snažily pochopit, co se děje. Nakonec se nám nějak podařilo nasnídat, asi i zabalit, tentokrát nalehko, čekala nás „příjemná nenáročná“ vycházka kolem Triglavských jezer, autor trasy Petra. Petr prohlásil, že další podobnou noc rozhodně nepřežije, a přestože nám slibovali noc již na posteli (v pokoji asi pro dvacet lidí) rozhodlo se o změně lokálu. Většina věcí putovala opět na poličky v jídelně, s tím, že si je večer vyzvedneme a pravděpodobně poslední noc ztrávíme ve vyzkoušeném apartmá v údolí. Cesta kolem Triglavských jezer byla skutečně oddechová, i když to ne všem tak připadalo. Nejdříve kousek zpátky víceméně po rovině, mírné stoupání do sedla a už obcházíme příjemným traverzem mírně se svažující táhlý hřbet. Po ránu trochu mlha (mraky), postupně přibývá sluníčka a ubývá turistů, traverz už jdeme v podstatě sami. Na jedné bezvýznamné kótě s vrcholovou knížkou společné foto, dále změna rázu krajiny. Klesáme po mírně nakloněných travnatých pláních, téměř na hraně hřebínku, vpravo sráz k sérii jezírek. Rodí se geniální nápad dospat noc tady, zamítnuto pro nedostatek času. Janu začíná výrazně trápit neřešený problém s otlačenými kotníky, nestěžuje si a tiše trpí. Příjemný sestup k chatě u Triglavských jezer, nádherné jezírko všech (zelených) barev, krátké zastavení ,někdo gulášová polévka, někdo splachovací záchod. I pitné vody je zde podle libosti. Chata už je poměrně nízko, vegetace bujná, komfort nevídaný, ceny mírné. Čelo výpravy uhání, neb už ví, co někteří ještě ani netuší. Nocleh v Trentě je možný, vypadá to na dva apartmány, nutno se hlásit do 18.00. Svoji nezamněnitelnou němčinou domluvil v místech s lepším signálem za vydatného kibicování celé výpravy Petr. My v polovině celodenní tůry kolem jezer, případný sestup do doliny je nad plán a možná i nad naše možnosti. Zatím ale všichni v pohodě, cesta příjemná, komplikace si nepřipouštíme. Naše poměrně slušné tempo zbrzdí skupinka „kozorohů“, foto nutné. Jeden vypelichaný jedinec je na turisty evidentně zvyklý. Vypadají hodně majestátně, strávíme s nimi možná půl hoďky. U chaty jsme za chvíli, přicházíme po staré známe cestě, správnou cestu jsme museli někde minout. Ještě zběžně hodnotíme naše síly, možnosti, Honza ruší naší rezervaci na Zasavské a Petr potvrzuje Trentu. Vyrážíme s batohy zhruba stejné váhy, jako jsme táhli nahoru, v horách zřejmě funguje jinak zákon o zachování energie. Čas někde kolem 13.00, před náma klesání přes 1,5 km výškových, ale vidina čistě povlečených postelí je silnější. Sestupujeme do doliny Zadnjica, nádherný terén i cesta, vpravo 1,5 km souvislá stěna, sluníčko, teplo. Skupinka se záměrně dělí na předvoj (Petr, já) , která má za úkol stihnout ubytování, střed, který si jde svým tempem (Dana, Jana) a uzavírá podpírající se dvojice Honza Petra. Informace o tom, kdo koho podpíral, nejsou potvrzeny, údajně Honza Petru, čemuž nasvědčuje i slušná forma Petry v závěru. Skupinky se díky přestávkám (vydatný pramen asi v půli sestupu, máchání opuchlých nohou v horské bystřině atd.) v údolí opět sešly. Cesta stále nebere konce a času, kterého se zdál být nadbytek, nekompromisně ubývá. Poslední půlhodinku jsme tedy dali opět s Petrem v tempu tak 7 km/ hod v plné polní. Závěrečná rallye z parkoviště autem a na recepci jsme v 17.56. Vyzvedli jsme klíče a celkem extrémní tůru zakončili na terase sousední hospody. Pivo bylo dobré a proti cenám nahoře nezvykle levné. Kombinovali jsme malé, velké, malé, jak se kdo cítil, okusili jsme i místní tousty. Přesun z hospody na pokoje byl hodně náročný, nohy totálně vypovídaly službu a nebylo to alkoholem. Schody nahoru ještě dejme tomu, ale dolů už to skoro nešlo. Apartmánky byly skutečně dva, naše myšlenka, že přespípe v jenom 5-ti lůžkovém se na recepci nesetkala s ohlasem. Separé si vzali Petr s Janou, my s Danou jsme obsadili s Honzou a Petrou nádherné mezonetové apartmá, asi největší v celém objektu. Studenou vodu ve sprše vyřešil náš drobný zásah do elektroinstalace. Ke slovu přišel i sporák, lednice a další civilizační vymoženosti. Na večerní posezení v šesti zbyla už jen jedna láhev vína. I tak to bylo velice příjemné, navíc nás čekala pohodlná postýlka. Venku se honily mraky, i nějaká kapka spadla, což nám bylo upřímě jedno.

Závěr

Náklady :
Zážitky nelze přepočítávat na peníze ale jen některé údaje :
Cesta cca 670 km, nejdražší benzín v Čechách,
Tunel Wilach cca 10 E, dálniční známka 220 Kč
Ubytování cca 20 E na osobu v údolí s plným komfortem, nahoře s menším za stejné peníze, bivak na „regále“ za 6 E
Jídla dostatek ( i na horách), ceny evropské, balená voda nahoře 3 E
Čaj 1,6 – 1,8 E

Spousta poměrně kvalitních fotek je na adrese :

http://picasaweb.google.com/martinandr111111/JulskAlpy200802

A další určitě přibudou, neb se fotilo hodně


Závěr :
Fantastické hory, pro našince poměrně dostupné, mohutné stěny, velké převýšení nástupu, spousta cest, milosrdné počasí, únosné množství turistů, spousta cest, některé ferátky zůstaly jako výzva na příště.
Ale hlavně – skvělá parta lidí, pohoda.